Pocházíte z Jaroměřského rodu malířů, sochařů, a kameníků. Přesto jste před šedesáti lety přišel na svět ve slovenské Nitře. Jaký osud zavál Vaše rodiče ve Vašem prenatálním věku na Slovensko?

Nevlastní bratr mého otce měl v Jaroměři „špediterství“, dnes  chápej - autodopravu. Poválečný stav v podniku si vyžádal cestu do Vídně pro tzv. „gumy“. Má romantická matka nemohla takovou příležitost vynechat. Za vesničkou Drážovce u Nitry najel strýc Jiří do jámy po bombě a já uzřel svět na náklaďáku pár metrů za tabulí - Město Nitra. Narodil jsem se v pravé poledne za strašného rachotu, jelikož souběžně s mým prvním výkřikem vybuchl v Nitře při odstraňování sutě plynojem u nádraží. Snad to neznamenalo nic zlého. Přesto má babička dodatečně prohlásila, že budu buď „věšenec“ nebo „komediant“. Kdo
zná podrobně můj dosavadní život ví, že  věštba se splnila skoro bezezbytku.

Kolik Vám bylo let , když jste se rozhodl, že budete malířem?

této možnosti nebylo nikdy uvažováno, ta byla naprostou přirozeností, podobně jako u mé dcery. Když vyrůstáte mezi obrazy, barvami a štětci, vidíte stav kumštýřského živobytí jako přirozenost. Jako fakt že dýcháte, jíte, déšť padá shora a nenapadne Vás, že by to mohlo být jinak. Vím, že jsem chvíli jako sedmileté dítě chtěl být pirátem. Ale malujícím pirátem. Dokonce jsem měl nakreslený projekt jak by má pirátská loď s atelierem měla vypadat. Má dcera o hromadu let později, snila o atelieru s ordinací pro psy a kočky. To by snad šlo.

Nelitoval jste někdy této volby?

Na hubě třikrát za den. V srdci nikdy!

Není tajemstvím, že Vás minulý režim příliš nemiloval a díky této nelásce jste byl nucen pracovat v ostravských dolech. Co pro Vás toto podzemní působení znamenalo?

Máme-li být přesní, byla Ostrava pouze uzavírající kapitolou mé havířské anabáze. První „odvelení“ bylo pro nápravu kádrového profilu s tzv. zeleným razítkem. To bylo znamení, že Vás nikdo nemohl zaměstnávat, mimo tu oblast, kde si Vás přálo mít tehdejší rudé panstvo.
To první nasazení bylo v Handlovskej uhoľnej bani, kde jsme skončili vlastně na pár let celá rodina. Druhé byly Rudňany, což byl nemít štěstí v podobě podnikového lékaře, vlastně rozsudek smrti silikózou, a teprve pak přichází na řadu důl Antonín Zápotocký v Orlové na Ostravsku. Byly to zkušenosti, které nelze nikde jinde a nijakým jiným způsobem získat. Bylo to hrozné ale nelituji toho. Poznal jsem zde výjimečné osobnosti ze všech vrstev společnosti. Vzpomínám na ně s úctou. Že jsem byl 8 let havířem na to jsem nesmírně hrdý.

Po Ostravském pobytu přišlo jakési jihočeské vyhnanství. Čím byla poznamenána Vaše izolace  v Rožmberku nad Vltavou?

Ono to bylo vyhnanství! Na popud tajemníka kultury soudruha  Brumka, tajemníka předsedy KV KSČ Mamuly, nám dne 6. června 1986 násilně naložili pod dohledem SNB a STB Ostrava atelier na dvě nákladní auta, a vysypali u Příboru do pole. Nebýt přátel a možnosti urychleně obydlet zdevastovanou faru v Rožmberku, nevím dodnes co by bylo dál.
Po stránce lidské, nás tam potkalo mnoho zlého. Strašlivá samota s civilizací Ukrajiny a několikaletý zákaz pohybu mimo městečko byly zničující. Obrátili jsme se k přírodě a to vše zachránilo. Počali jsme ctít přírodu ve všech podobách a nemůžeme už bez ní žít. Naučil jsem se chápat a slyšet sama sebe a dokonce i ty druhé. Znamená to hlubokou víru ve vyšší dokonalost nad námi, ať už ji říkáme Bůh či jakkoli jinak. A to je vzácná deviza.

Zdá se, že Vaše dílo se proslavilo více v zahraničí, než v Čechách. Čemu přisuzujete Vaši proslulost mimo hranice české kotliny?

Ono je to trochu jinak. Myslím, že v tom hraje důležitou roli dnešní český konzument se svou větší  netečností k umění. Pokud to ovšem není to umění příjemné, jemu lichotící, bavičské, to „umění“ pro které stačí jenom přes svůj pupek zmáčknout knoflík u televize. A tam je i hlupák proslulý pokud je denně na obrazovce.
Je sice faktem, že mé obrazy byly v „oněch“ dobách tajně vyváženy do zahraničí a tak náhlé změny znamenaly pouze to, že k nim přibudu i já se svou rodinou a oficielním výstavním programem. Počet výstav v zahraničí však nepřevyšuje počet výstav zde doma. Pouze odezva je venku větší, ale to má hlubší sociologický obsah.
A teď názorný příklad! Má retrospektivní výstava  v roce 2000 v Praze dostala u nás i v zahraničí poměrně vysoké ocenění. V Lidových Novinách ale začal superlativ těmito slovy: Rakouský malíř Ladislav Maria Wagner……atd. !!! Odmítal jsem zarputile emigraci a připravil tak sebe i rodinu k dosmrtnému existenčnímu strachu. Ignorace jde ruku v ruce s arogancí. Žiji zde bez přestání 60 let. To zabolí.

Obdržel jste mnohá významná ocenění jak ve světě, tak doma. Která z nich si ceníte nejvíc?

Někdy mám pocit, že ty různé ceny dostávám proto, že jsem o ně vlastně nikdy nestál. Ocenění člověka potěší, ale není to středobod mého konání. Cíle vidím v sebeuspokojení z práce, tedy když ukončené dílo je co nejblíže k představě a ukojí mou ctižádost. V kritickém a vím že i spravedlivém hodnocení svého díla jsem naštěstí dokonale soběstačný. Vím bezpečně co jsem si uvařil. Odhady co bylo do polívky namícháno, z řad renomovaných teoretiků, mi někdy připadají značně banální a samoúčelné. A přitom se stačí prostě zeptat.
Nejvíce si vážím ocenění které ve výčtu udělených cen chybí a nelze se o něm nikde dočíst. Byl to obdiv  k mé práci od člověka který sice už není mezi námi, ale kterého myšlenky jsou právě v oblasti teorie výtvarného umění dodnes katechizmem a vzbuzují ve světě všeobecnou úctu. Tím kritikem je Jindřich Chalupecký.
Jako životní zadostiučinění beru Cenu Evropské unie umění, kde je v přímé souvislosti zápis do Almanachu Evropské kultury a Světového registru umělců v New Yorku.
Z ocenění katalogových je mi velice blízký Francouzský Řád Slunce, který mi byl předán v nádherném přímořském městě Séte na jihu Francie a který pro mě znamenal radost, silný pocit potřebnosti a nezapomenutelné slunce. Pomalu dva tisíce lidí, nám v ten den připravilo nepoznané štěstí. Tam potřebují, ctí krásu a ví že stojí za to žít. Bůh jim v tom pomáhej!

Můžete blíže popsat malířskou techniku, se kterou se může  návštěvník výstavy setkat na Vašich obrazech?
Nemohu. Malířská technika kterou lze nazvat - technikou vlastní, je něco co vznikalo nesmírně pomalu, desítky let, za nemalých obětí a dá se to definovat, jako velice těžký porod. Laik asi nepochopí úplný význam této hodnoty. Faktem zůstává, že dar objevu nové techniky má jen málo kumštýřů v dějinách lidské tvorby. Experimenty v konci dvacátého století vydávají sice více plodů, ale jen málokterý kvalitou přežije. Popisovat v mediích techniku, která Vás dělá výjimečným, je přesně totéž, jako dát veřejnosti na známost pod které prkno v domě schováváte spořitelní knížky od  svých  celoživotních  úspor.

Peter Assman z Lineckého Muzea moderního umění Karolinum, který v recenzi katalogu sleduje Vaši tvorbu, nachází ve Vašich dílech poetická varování. Před čím myslíte, že je třeba lidstvo varovat?

Mé obrazy se snaží být svědectvím a toto svědectví by se mělo co nejvíce blížit k pravdě a jako takové se stává svou podstatou varováním. Zde je ona subjektivní pravda jedním hlasem do diskuse. Kvalita hlasu násobí jeho vážnost a vyslyšení. Jsem dalek ukazování nových cest lidstvu. Jsem pouze svědkem a chcete-li důkazem o zcestnosti cesty po které jdeme. Sám sběratel těchto faktů musí být nad věcí. Musí zde být osamocen a připraven pozorovat věci, které jsou větší části lidstva odepřeny. Věřte mi, že vnímáte-li důsledně, není o co stát. Ti co to poslání nevydrží, mají vždy nehezký konec. Malířství kde malujeme pouze pro radost z viděného, nemá s touto oblastí výtvarného experimentu vůbec co dělat a přesto jsou tyto dva směry tvorby neustále spojovány. Pohled do krajiny před sebou je absolutně odlišný od pohledu do krajiny v sobě. Když zabloudíte venku, je vždy naděje na návrat. Když zabloudíte uvnitř, skončíte v nejlepším případě na psychiatrickém oddělení. Každý kdo se pohybuje v jakémkoli druhu umění, by měl tuto skutečnost znát. Pan Assman ji zná. 

Domníváte se, že Vaše varování budou vyslyšena?

Můj osobní názor je, že lidstvo v tom stádiu v jakém je, nereaguje na žádná varování. Natož ta moje! Lidé už asi naléhavě potřebují pořádné ponaučení, které ale bohužel zaplatí velikým utrpením a nenávratnými škodami. Nespravedlivé bude, že tato bezohlednost stáhne do dlouhotrvajících nesnází i ty nevinné.

Jak se Vám žije ve Vaší útulné usedlosti ve vesničce Hajany u
Blatné?

Je to relativní. Někdo může prostředí které jsme si mnohaletou dřinou vytvořili považovat za ráj. A on to také ráj je. My ale nejsme zrovna usedlé typy a trvalý pobyt mimo aktivní společnost nahrazujeme v mém povolání nutností cestovat. Je zcela logické, že jsou zde i stinné stránky vyplývající ze stupně civilizace soudobého českého venkova. Kravál je teď v módě! Prevence o skutečnosti, že hluk je největším stresovým faktorem a původcem nejhorších nemocí je zde mizivá. Nejbolestivější je velice nízká úroveň estetického cítění a urputná obranyschopnost vůči zkvalitnění životních podmínek. Relaxace po práci, ohleduplnost v potřebách jednotlivců ve společenství obce jsou zatím skoro neznámé pojmy. Nakonec města na tom nejsou o nic lépe. Čtverhranné „americké“ brýle na očích závistí retardovaného Čecha jsou pouze protézou a nic na prázdnotě nemění. Pohled do minulých časů národní kultury je sice matný ale nesmírně podnětný. Bylo více citu, více nefalšovaného přátelství, bylo méně sobectví a hlavně méně hulvátů.

Co Vás vedlo k tomu vybrat si právě toto místo k žití?

Hajany byl životně nezbytný krok, zmírňující můj odpor k hysterickému projevu života ve městě. Ne že by lidská blbost měla zde menší hodnotu. To ne. Ale zde byl větší prostor na možnost úniku před ní. K tomu relativně čistší ovzduší o kontaktu s přírodou ani nemluvě. Vše je pomalejší a soustředěnější. Lépe se medituje, lépe se tvoří. Pochopitelně, pokud Vám to žhavá přítomnost pod okny atelieru dovolí. Také nelze opomenout, že můj příchod do Hajan sahá ještě do dob, kdy se mindráky nehojily cirkulárkami, motorovými kosami a kdy se procházka považovala za příjemnější než drncání řvoucím traktůrkem typu Podlaha.

Vaše dcera Barbara jde ve Vašich šlépjejích a maluje. Co jí chcete předat kromě otcovské lásky a Vašich technik malby?

Dcera Barbara má v životě nesnadný a těžký úkol v kterém ji pomohu, dokud zde budu a pokud problematika jí řešená nepřekročí hranice mého chápání. Musíme si uvědomit, že tu nejvýkonnější část mé tvorby, sledovala velice důsledně a má ji pod kůží jako já sám. Je o generaci dál a tedy i o nároky porostou od hranice, kde skončím jednou já. Předám ji vše co znám a umím. A je toho dost. Ale právě proto ji budoucnost nezávidím. Její problémy budou ještě ohromnější a dotěrnější. O to se už naše civilizace postará. Přesto že od malička tvořila naprosto svobodně a mou starostí v její výuce byly pouze techniky, je směr už dnes jasný. Vychází ze stejné, vše rentgenující zvídavosti jakou trpím já. Už to je danajský dar. Pokud začne rozeznávat obrysy člověčího neštěstí, musí jako tvůrce vědět proč. A až se to jednou doví, bude po zbytek života smutná.

Jakou roli hrála na této poněkud dobrodružné cestě Vaše manželka? Byla svědkem nebo součásti „urputné“ práce na Vašem díle.

Má paní je pochopitelně svědkem a to svědkem velice důvěrným všech mých snů, vítězství i proher. A je také součástí samotné tvorby, dokonce důležitým mediem pro jistotu posledních okamžiků tvořeného obrazu. Vychází to asi z pocitu, že jsme už dnes jedno tělo, jeden duch. Bez ní by mnohé nebylo a možná ani já. V mé ženě jsem potkal zázrak a přeji toto poznání všem, kdož ho potřebují. Dnes po třiceti letech mohu  v klidu prohlásit velice nemódní větu: Brali jsme se z  lásky, ctili jsme toleranci a vše nám zůstalo podnes. A ať to tak zůstane.

                
                                                          (pro Kulturní týdenník Praha a Blatenské listy J. Štechmilerová 2005)




Otázky Rycharda Bergmana malíři L.M. Wagnerovi pro publikaci Moderní České umění.


Kdy jsi zjistil, že chceš být malířem a kdy jsi získal pocit, že jím jsi……….

V naší rodinné historii, figurují pouze, malíři, sochaři, iluminátoři, kreslíři, grafici, kameníci a Bůh ví co ještě z široké palety výtvarného kumštu. Jakoby jiná varianta kariéry neexistovala. Malířem jsem byl od narození. Nikdy ani mně, ani kohokoli z mého okolí nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Když jsem chodil do páté třídy, prohlásila moje milovaná třídní nad výkresem se zeleným sluncem osudovou větu: ,, Z tebe jednou bude velký malíř,,! Čas ukázal, že byla jasnovidná. Malířem jsem a vzhledem k mým 105 na 190 jsem i dostatečně velký.
Neodmyslitelnost daného stavu ,,jsem malíř a nikdy jinak,, měla v dobách temna a má i v dnešním ,,volném stylu,, velkou výhodu. Vytváří kolem mého konání proti jedový ochranný plášť, který neprostřelila ani kyselina sírová kulturních redaktorů Rudého Práva, ba ani lepivé projektily současných,, kolegů,, a kritiků, honících se ne za kumštem, ale za svým stínem na televizních obrazovkách. Jsou někteří schopni všeho! Mé sebevědomí je stále netknuté. Dělám si co chci a komu se to nelíbí, ať si.......

Kdo byl Tvůj idol, kdo tě inspiroval?

Slovo inspirace mi v této rovině jaksi nesedí. Mám-li být upřímný myslím si, že velká část méně či více známých malířů jak z minulosti, tak ze současnosti, trpěli a trpí v značné míře spíše epigonstvím. Rozdílná manuelní schopnost tvůrců si vynutí zpracování „předlohy“ vždy zákonitě jinak, pokud tedy chápeme předlohu jako „inspiraci“ a nevytváříme přímo její kopii. Více tím trpí, po celý svůj tvůrčí život, malíři, kteří jsou svým názorem obráceni „ven“! Malují domečky, stromečky a své idoly přetváří do své podoby. Většina se v určitém čase vývoje zastaví, uspokojí s prodejností pozměněné, ale „ověřené“ podoby díla, respektive pochopí, že na víc nemá a požívá poct srozumitelného průměru. Experiment je značně omezený pouze na formu díla.
Ta menší, neklidnější část kumštýřů, je obrácena „ dovnitř“ a veškeré alegorie, konvence, idoly, ideály, ideje atd. jsou jim ukradeny. Jsou jako mimina v inkubátoru a jsou schopni podstoupit vše, jen ať „přežije“ jejich experimentování s veškerou filosofií bytí. Tento celoživotní proces hledání vyžaduje sice nemalé oběti, ale ve své kulminaci jsou díla těchto autorů téměř vždy pozoruhodná, jedinečná a stávají se zase idolem pro ony epigonisty.
Dřel jsem na bezpočtu technikách a jimi procházejíc nacházel jsem ty své a mnohdy jsem se přiblížil už k existujícímu výtvarnému názoru z katechismu slavných. Nelze projít most a nešlápnout na dlažební kameny. Idolem jsem ale netrpěl. Asi jsem byl přespříliš hrdý a sebevědomý, což sice má v běžném životě své nevýhody, ale pro dílo byly tyto vlastnosti naprostým přínosem.
V srdci mi zůstali například
Rogier van der Weyden, Hieronymus Bosch, Paul Klee, Arshile Gorky, František Tichý, Jan Zrzavý, z posledních František Ronovský, Jaroslav Šerých, Adriena Šimotová a mnoho dalších. Mám je v sobě jako pokorný divák. Vypitvávat je jako idoly, na to jsem ve svých cílech neměl čas a připadalo mi to sebe nedůstojné.

Co pro Tebe znamená malování?

Přesně to, co pro mne znamená dýchat. Zní to sice banálně, ale mnoho strategických bodů v mém životě, bylo nesmírně těžkých a nebýt mých snů, pak zhmotněných do obrazu, skončil bych asi tragicky. Maloval jsem na šachtě, v kriminále, v blázinci, ve smutku, v lásce, ve štěstí, prostě vše bylo definitivní pouze po dialogu s bílou plochou. Přesto jsem procházel údobími, v kterých jsem se snažil vypovědět své vnitřní problémy a touhy i jiným způsobem než jen výtvarně. Miloval jsem a miluji dodnes architekturu. Dělal jsem hudbu, psal jsem povídky, žil poezií. Marně. Vše zůstává, ale malba vítězí. Proces dlouhého trpělivého soustředění v tichu ateliéru, končící zrozením nového obrazu, mi připadá jako hluboký milostný vztah.

Myslíš, že se jako tvůrčí člověk lišíš od normálních lidí?

Chce se mi říci - Ne! Ale nejsem si jist, zda lze slovem na to odpovědět. Ať řekneš cokoli, nikdy to není ono. Radši bych problém obrátil naruby a tvrdím, že těm „normálním“ já připadám být odlišný!
Liším se od většiny snad tím, že jsem přes obrovské překážky dokázal dělat to co mám rád a co mě naplňuje příjemným pocitem „nepromarněnosti“. Že jsem v dnešním šílenství potkal ženu, kterou stvořil Bůh pro mne a která nekompromisně hlídá naši integritu, a také třeba tím, že jsem pouze malířinou dokázal uživit rodinu mimo „centrum dění“.  Bez hokejky, bez tenisové rakety, bez mediální kašpařiny, bez politiky,  bez protekce, bez zlodějny, bez šéfa! Pouze v pravém dolním rohu podepsáno „Wagner“.

Který z kolegů malířů je Ti nejbližší.

Profesně jsem egocentrik.
Srdcem,  Barbara Issa Wagnerová, má dcera. 
A být bohatým sběratelem, pak
Joseph Mallord William Turner.

Jsi na vrcholu svý kariery, jak hodnotíš sám sebe? Svoji tvorbu?

Když jsem byl mladinký, napůl jsem byl soustředěný na pedály. Kdy zabrzdit, kdy přidat plyn, kdy přehodit rychlost. Teď už jsem soustředěný pouze na ubíhající cestu. Nikdy bych ale nevěřil, že ta větší možnost soustředit se, bude tak bolestivá. Na vrcholu kariéry mě potkává neuvěřitelná lhostejnost k duchovním hodnotám, sobectví, závist, cynismus a hulváctví jako životní styl. Kdo není u žlabu, jako by nebyl. Zbohatlý polovzdělanci a umělecký kompars tvoří ikony davu, nepřinášíc do budoucna nic než skandály a dobře oplácenou rozpačitost. Veřejnost vidí na svých obrazovkách výjimečné osobnosti kultury, vědy, České společnosti, pouze v seniorských pořadech a v přebírání medailiček těsně před smrtí! Pokud mají štěstí!? Spousta odešla, aniž by někdo vůbec zaznamenal jejich nepřítomnost, přestože jsou tvůrci, hodnot, kterými se chlubíme cizincům v muzeích, koncertních síních a světem uznávaných objevech vědy. Zájem a obdiv patří opilým a sfetovaným pěnicím a netalentovaným kašparům, kteří svou inteligencí vzbuzují lítost.
Jak tedy v těchto sračkách hodnotit sám sebe a nepoužít měřítko dané touto devastací hodnot? Až se to vlastním tlakem spláchne samo, bude vše jinak! Tak nač hodnotit? Směrem k sobě jsem dobrý co to dá. Směrem ode mě, to ponecháme na budoucnost. Čas to vyřeší za nás. Soustřeďme se na život, na dílo, na přírodu.

Co si myslíš o současném výtvarném umění?

Zastávám názor, že umění se nedá rozumět. Umění se cítí! Právě snaha dát tomu všemu směr a šuplíček, aby teoretik, původně chtějící být malířem, “inkoherentně koherentně” mohl vytvářet když už nic, tak kluzkost břehů P
postmodernismu, hypermodernismu, blbnelismu a všech ismů, které pak nikdo nebere vážně tak, jako jednoduché “ Líbí-nelíbí! Jen nepřiznat, že jsou bezradní a hromadně se slepými tvůrci vyvolávají: “Král má nové šaty”! A co král? Má holou prdel a celá komunita tvoří velikou performanci kotrmelců a pádů akčních umělců, snažících se zdolat nepřekonatelnou zeď před bludištěm.
Místo jedinečnosti, šok, místo obsahu sarkasmus a ironie. Místo povznesení pak do blba opakovaný fakt, že také všichni kálíme. Prý odraz dané reality. Nelze souhlasit. Jestli někdo řve, že je život posraný - nemá pravdu! Život je nádherný, ale ON si ho posral!
Co zde s Jindřichem Chalupeckým, který ve své knize  “Umění dnes” říká: “ Umění má být krásné”!
Když jsem naposledy navštívil “výtvarnou akci” nachápajíc proč to není akce experimentálního divadla, napadlo mě, že mít toto neuchopitelné “dílo pro dílo” ve svém vlastnictví a někdo by mi ho ukradl, vůbec bych ho nepostrádal. Za zbytečností - konec! Dovolím si zde větu ze své povídky: Neřechtej se pitomče, ten pohřeb na který zíráš je Tvůj.

Existuje vůbe nějaká definice současného umění?

Definovat se dá kdeco, a také se tím spousta lidí dobře živí. Jedince, kteří se pokouší definovat svobodu ducha, je třeba pochytat a zavřít do klece! Spiritus ubi vult spirat. Duch lítá kde chce. Proč definovat nedefinovatelné!
Co je pravda? Co je svoboda? Co je umění?
A definice současného výtvarného umění ? K čemu ! Umění existuje, tušíme ho, ti šťastnější a citliví už ví kde je, dokonce snad i ví kam si ho dát. Umění má být krásné. Hlavně tam, kde je krásy nejméně. 
K Ř I Ž O V A T K Y

(K retrospektivní výstavě Ladislava Marii Wagnera v Městském muzeu od 9. 8. do 9. 9. 2005)